Namaste!

Jmenuji se Jana Horníčková. Miluji lidi, zvířata, přírodu, ekologii, opravdovost, hloubku, věci skryté pod povrchem, nevyřčené, utajené… A proto čtu, učím se, nechávám se inspirovat, vnímám, hledám a často i nacházím.

Život jako by mě na to připravoval. V dětství jsem ztratila pocit bezpečí díky psychické nemoci mé mamky. Nechápala jsem, co se to děje, ani ke komu se vlastně přiklonit. Bolest byla tak jako tak nevyhnutelná. Pocit bezmoci všeprostupující. Proto jsem v sobě toto téma na mnoho let zamkla do nejtemnější komory a předstírala, že neexistuje. Všechno rázem nějak ztěžklo.

Zbytek dětství jsem strávila s taťkou. Vystudovala jsem gymnázium a po poradě s mým starším bratrem jsem nastoupila na Provozně ekonomickou fakultu Mendelovy univerzity v Brně. V roce 2011 jsem pak získala titul Inženýr. Rodina byla šťastná a já taky - konečně jsem mohla věnovat čas zajímavějším věcem.

Byla jsem v té době velmi zamilovaná do svého karmického partnera a rozhodla jsem se, že ho budu následovat. Odstěhovala jsem se tedy za ním na maloměsto, zpátky do svého rodného kraje. Dalším důvodem bylo to, že jsem chtěla být nablízku svému tátovi, onemocněl totiž chronickou leukémií. Nevědomě jsem si tam šla pro nejtěžší lekci svého dosavadního života.

Potlačované vztahové problémy postupně vyplouvaly na povrch. Čím dál častěji jsem zažívala úzkostné stavy. Začala jsem docházet k psycholožce. Nedostatek lásky jsem si chtěla vynahradit tím, že jsem si z útulku přivezla mladého kocourka. Byl velice senzitivní. Brzy se u něho objevily první zdravotní komplikace. V lednu roku 2012 situace vygradovala. Tátův stav se díky zápalu plic zhoršil natolik, že jsme mu museli zavolat rychlou záchrannou službu. V nemocnici byl poslán na vyšetření CT, kde zkolaboval, a po následné dvojité resuscitaci zůstal s poškozeným mozkem v trvalém vigilním kómatu. Život se stal noční můrou.

Nic není víc drásající než bezmocný pohled na utrpení někoho, koho milujete. Rvalo mi to srdce. Nebylo, komu se svěřit. Poslední jistota, která mi zbyla, byla šmahem pryč. Definitivně. Konec.

Prošla jsem si fází popírání, vzteku, rezignace, až nakonec přišlo přijetí. V přijetí bylo něco velmi důležitého. Pomíjivost už nebylo líbivé slovo z knížek, byl to prožitek. Silně vrytý pod kůži.

Po čtyřech měsících na přístrojích taťka zemřel, v nemocnici, sám. Chtěla jsem se s ním rozloučit, ale nedovolili mi vidět tělo. Stalo se tak tedy až na pohřbu. Byl to pro mě klíčový moment. Dívala jsem se na prázdnou schránku, v které chyběla esence mého táty, která určovala jeho jedinečnost. Věděla jsem, že pořád existuje, občas jsme spolu mluvili ve snech. Získala jsem jistotu v otázce reinkarnace.

Vyhrocená situace definitivně ukázala, že můj partnerský vztah nestojí na zdravých základech a nemá budoucnost. Rozchod byl bolestivý, ale nevyhnutelný. Ve stejné době byla kocourkovi diagnostikována smrtelná nemoc FIP, museli jsme ho nechat uspat. Stála jsem na kraji propasti a věděla, že víc už neunesu. Klečela jsem na kolenou. Reálně.

Od té doby jsem jiná. Přeskládaly se mi hodnoty a náhled na život. Jako bych se znovuzrodila, nenávratně. K lepšímu.

Co se pracovní stránky týče, vyzkoušela jsem postupně různé pracovní pozice – účetní, inspektorka, obchodní referentka, asistentka. Nikde mě to ale dlouhodobě neuspokojovalo. Ptala jsem se sama sebe, co je se mnou špatně. Věděla jsem, co nechci, ale vůbec jsem nevěděla, co chci místo toho. V květnu roku 2013 jsem si vyplnila test Dynamiky bohatství. Výsledná zpráva mi konečně otevřela oči. Byla jsem úplně mimo své flow, což je přímá komunikace s lidmi, jejich podporování a přirozené vedení. Konečně mi to začalo zapadat. Dala jsem tehdy na doporučení svého bráchy, místo abych poslouchala svůj vnitřní hlas. V čem by byl šťastný on, nebyla jsem šťastná já. Rozhodla jsem se, že to změním.

Vesmír mě vyslyšel a v září roku 2013 jsem poznala manžele Sovovi. Začala jsem navštěvovat trénink neurolingvistického programování (NLP). Protože je koncipován jako dlouhodobý transformační proces, začaly se v mém životě dít změny. K lepšímu. V prosinci jsem se přestěhovala, v lednu jsem potkala svého současného partnera a v únoru jsem nastoupila do nové práce.

NLP mě osvobozovalo a postupně mi vrátilo do života lehkost. Nová uvědomování s sebou přinášejí nové možnosti. Z přežívání se opět stalo radostné žití.

Po čase jsem se rozhodla, že náročnou zaměstnaneckou pozici opustím. Dál jsem se věnovala studiu NLP, udělala jsem si rekvalifikační kurz pracovníka v sociálních službách zaměřený na duševní zdraví u Fokus Praha, z.ú. a výcvik dobrovolníka v domácím hospici Cesta domů.

V září 2015 jsem otěhotněla. Těhotenství bylo bezproblémové, přesto mě slušně uzemnilo. Nevolnosti, hormonální změny, proměňující se tělo, únava, různé bolesti, to vše mě vtahovalo víc a víc do hmoty. Po porodu syna následoval velmi náročný rok. Bolesti, vyčerpání, neustále se kupící seznam nedodělaných úkolů, hledání nového bytu, stěhování, shánění nábytku, nemožnost být delší dobu sama, téměř žádná pomoc zvenčí a hlavně několikaměsíční spánková deprivace ze mě vytahovali stíny, o kterých se mi předtím ani nesnilo. V nejhorších chvílích jsem cítila neskutečnou marnost a vůbec jsem nemohla najít chuť do života. Ploužila jsem po bytě a byla na všechny kolem nevrlá.

Byla to velká zatěžkávací zkouška našeho partnerství, ale ustáli jsme ji a v září nás čeká svatba. Poté, co se mi díky čínské medicíně, upravil spánkový režim, mi je o poznání lépe. Významně mi také pomohla pravidelná ošetření metodou kraniosakrální biodynamiky. Tento princip léčení mě natolik fascinuje a dává smysl, že jsem se rozhodla ho studovat. Od ledna 2018 se budu účastnit výcviku u Míši Mazáčové alias Lamany.